Po červené trase

   Nejdůležitějšími opylovači kvetoucích rostlin jsou včely. Včela medonosná žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou: plodná samička (královna), samečci (trubci) a dělnice.
   Královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy, později začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, čímž může stavět v hnízdě plástve. 
   Kromě společenských včel existují ještě včely samotářky. Samotářské včely tvoří druhově nejbohatší skupinu včel. U nás žije více než 600 druhů. Nemají dělnice, nýbrž jen dokonalé pohlavní formy – samičky a samečky. Co do velikosti, najdeme mezi samotářkami malé trpaslíky, velké jen několik milimetrů, stejně jako hřmotné obry, kteří si velikostí nezadají se velkých druhů čmeláků. Velmi pestré jsou způsoby hnízdění samotářek. Jejich hnízda můžeme najít i ve stéblech rákosu, v dutinkách střešních tašek, v dřevěných trámech v opuštěných chodbách po larvách jiného hmyzu a dokonce i v prázdných ulitách hlemýžďů. Třebaže samotářské včely žijí na první pohled nenápadně a skrytě, mají značný význam pro opylování mnoha druhů rostlin.

   Na rozdíl od včel žijí čmeláci, vosy i sršni v jednoletých společenstvech. Čmeláci svá hnízda budují buď na povrchu – v suchém listí, mechu, trávě, nebo v podzemí – v opuštěných myších a hraboších brlozích. Na jaře zakládá hnízdo oplozená samička, která přezimovala zahrabaná v zemi. Nejdříve je samička na všechno sama. Musí nejen najít vhodné místo ke hnízdění, nýbrž i postavit buňky, nasbírat potravu a odchovat první dělnice. Čmeláci mají nemalý význam jako opylovači mnoha druhů kvetoucích rostlin. Ve srovnání s včelou medonosnou má většina druhů čmeláků delší sosák, proto dobře opylují i květy s dlouhými květními trubkami.

 

   Vosa obecná patří k našim nejznámějším a nejhojnějším druhům sršňovitých, je vybavena silnými kusadly a žahadlem. Vosy žijí ve stavbách, které si budují z papírovité hmoty vyrobené ze starého dřeva. Nemají rády světlo, a proto si místo pro svá hnízda vyhledávají často v zemi, na půdách domů nebo v dutinách stromů.
   V hnízdech vos, která jsou jednoletá a vosy je nikdy znovu neosídlují, může být několik set až několik tisíc jedinců. Celému hnízdu vládne královna. Dělnice mají důležité úkoly: krmit potomstvo, stavět hnízdo a starat se o údržbu celé kolonie vos.
   Vosí královna sama přezimuje v různých úkrytech - v mechu, pod kameny, pod kůrou stromů, ve spárách domů i na půdách. Když se brzy na jaře probudí z dlouhého zimního spánku, snaží se položit základy pro novou kolonii vos.
   Dospělé vosy se živí nektarem a sladkým ovocem v němž vykusují dužinu. Dospělé dělnice loví housenky, mouchy a další drobný hmyz, který nosí do hnízda jako potravu pro své larvy. Šedesát vos může za hodinu ulovit až 227 much!

 

   Potravou sršně obecné jsou především a sladké ovocné šťávy. Královna (oplozená samice, která přezimovala) je zakladatelkou sršní kolonie. Na jaře začne budovat základ hnízda tak, že kusadly nastrouhá kousky dřeva a smísí je s výměšky svých slinných žláz.
   Z této papírovité hmoty buduje kromě ochranného obalu hnízda také jeho vnitřní buňky, do kterých klade vajíčka, z nichž se líhnou larvy. Protože je hnízdo zavěšeno a stavěno odshora dolů tak, že otvory buněk směřují dolů, jsou larvy přilepeny lepkavou hmotou, aby nevypadly.
 

   Mravenci jsou nejpočetnější skupinou hmyzu na Zemi a jejich zastoupení je obrovské. Na celém světě již bylo popsáno na 10 000 druhů a poddruhů a předpokládá se, že jich bude možná ve skutečnosti až dvakrát tolik.
   Nejznámější jsou asi velcí lesní mravenci rodu Formica, kteří mají značný význam pro udržování ekologické stability lesních porostů. Ti jsou známí hlavně stavbou nápadných kupovitých mravenišť, kterých mohou být i miliony jedinců. Akční rádius dělnic může přesáhnout vzdálenost 100 metrů od hnízda, zpravidla však nepřesahuje hranici 50 metrů.
   Avšak i naši drobnější mravenci mohou být neobyčejně početní a významní. Jejich dělnice dosahují zpravidla velikosti 3 – 4 mm a jsou takřka všudypřítomní. U nás žije asi 60 druhů. Nemají většinou ani česká jména a jejich bližší rozlišení je záležitostí odborníků. Přesto však i povrchnější pozorovatel dokáže naše drobnější mravence rozlišit podle jejich převládajícího zabarvení na tři základní skupiny – mravence žluté, černé a rezavé.
   Nejhojnějším žlutě zbarveným mravencem je Lasius flavus s výstižným českým pojmenováním mravenec žlutý. Na některých loukách je v nižších polohách vskutku neobyčejně početný, i když z důvodu chemizace a používání těžké zemědělské mechanizace jich místy také velmi ubývá.
   Pobíhajícího ve volné přírodě jej však takřka nespatříme, neboť žije skrytě v půdě a objeví se teprve při narušení jeho podzemních hnízd. Může zde v horní vrstvě rušení jeho podzemních hnízd. Může zde v horní vrstvě půdy transportovat ročně až 7 tun půdního materiálu. Jeho výsledné pozitivní působení při tvorbě a zvyšování Jeho výsledné pozitivní působení při tvorbě a zvyšování úrodnosti půdy lze přirovnat k činnosti dešťovek.
   Hnízda žlutých mravenců jsou velmi pevná a odolávají Hnízda žlutých mravenců jsou velmi pevná a odolávají i sešlapávání dobytkem, často se tak udržují i na past-i sešlapávání dobytkem, často se tak udržují i na pastvinách. Některá jsou velmi stabilní a dlouhověká, podle vinách. Některá jsou velmi stabilní a dlouhověká, podle některých odhadů mohou přetrvávat až 150 let. Početnost dělnic v nich dosahuje až 100 000 jedinců. Tito žlutí zemní mravenci jsou velmi odolní i vůči vodě a mohou zemní mravenci jsou velmi odolní i vůči vodě a mohou přežívat i dočasné zaplavení.
   Jejich výživa je umožněna především spolužitím s nejméně 22 druhy kořenových mšic. O ně mravenci velmi pečují a ty se jim odměňují sladkými výměšky (medovicí). Tento vztah nazývaný trofobióza je vyvinut u mnoha druhů mšic a mravenců. Bylo zjištěno, že na každého ha druhů mšic a mravenců. Bylo zjištěno, že na každého žlutého mravence připadne v „podzemních stájích“ asi jedna mšice. Žlutí luční mravenci však využívají chované mšice nejen k „medové“, ale i k „masné“ produkci. Asi mšice nejen k „medové“, ale i k „masné“ produkci. Asi od poloviny června, kdy potřebují pro svoji reprodukci více bílkovin, pouhé „dojení“ mšic končí a mravenci přecházejí zčásti na masitou bílkovinnou stravu, kterou jim poskytují opět jimi chované mšice.
   Do třetice obvyklých druhů mravenců zbývá ještě zařadit drobné mravence rezavě zabarvené. Jsou to hlavně sobě velmi podobní zástupci rodu Myrmica, kterých je u nás asi 15 druhů. Nejhojnější z nich je mravenec červenorezavý. Vyskytuje se skoro ve všech biotopech, zejména však ve vysokostébelných loukách a křovitých nivách, kde je absolutně dominantní a jeho hustota tu dosahuje až 105 hnízd na 100 m2.
   Hnízdí v zetlelém dřevě, v rostlinných vrstvách, v půdě, pod kameny apod. Zvláště ve vysoké trávě staví i vysoká, i když nevelká a nenápadná i když nevelká a nenápadná hnízda, která mívají až 20 000 dělnic a 600 královen. Živí se rozmanitou rostlinnou i živočišnou potravou, konzumuje rostlinné šťávy a sbírá nektar z květů. Potulují se nejen na zemi, ale i na keřích a na stromech a pečují zde o kolonie mšic a červců.
   Je značně agresivní a útočí na vše, co se objeví u jeho hnízda. Často vede zničující boje se sousedními mraveništi téhož i jiných druhů. Je obdařen, podobně jako jiné druhy jeho rodu, i jedovým žihadlem, kterým rychle a bolestivě bodá. Poctí-li nás někde ve vysoké trávě svojí přítomností, pak jeho bodnutí pálí hodnou chvíli asi jako při popálení popálení kopřivou.

   Ratajské rybníky jsou přírodní památkou vyhlášenou v roce 1990 na ploše 11,41 ha. Tvoří je soustava tří rybníků s mokřady a slatinnými loukami. Rybníky napájí Blatenský potok (pravostranný přítok Chrudimky) v široce rozevřeném údolí.
   Kolem rybníků a Blatenského potoka jsou rozšířeny břehové porosty, v území jsou i zrašelinělé až slatinné louky přecházející v mokřadní ostřicová společenstva. Na loukách jsou místy dřevinné nálety.
   Ratajské rybníky jsou zajímavé jak svým rostlinstvem, tak živočichy, kteří zde žijí. Jsou zde bohaté populace hmyzu, jejichž život je spjat s vodou jako např. vážky, komáři, pakomáři, ovádi, muchničky, chrostíci aj. Na zdejší lokalitě bylo kromě jiného zjištěno na 390 druhů motýlů!
Jsou zde také bohaté populace obojživelníků. Ti přicházejí na svět ve vodě, ale většinu dospělého života tráví na souši. Rozmnožuje se zde čolek horský a čolek obecný. Čolkové patří k nejvíce ohroženým živočichům u nás. Dříve je bylo možné zastihnout skoro v každé tůňce, dnes e musíte pracně hledat. Může za to především znečištění povrchových vod, na které jsou velmi citliví. U nás celkem 6 druhů čolků a nejlépe se rozpoznávají v době páření, kdy samci mají nápadné zbarvení a ozdobné lemy na hřbetě a ocase.
   Žabí říši zastupuje skokan hnědý a zelený, ropucha obecná a rosnička zelená. Na jaře se v tůňkách objeví rosolovité chomáče drobných kuliček, jsou to žabí vajíčka. Kro-vité chomáče drobných kuliček, jsou to žabí vajíčka. Kromě mloka skvrnitého všichni naši obojživelníci kladou mě mloka skvrnitého všichni naši obojživelníci kladou vajíčka do vody, kde je samec oplodní a dále se vyvíjejí vajíčka do vody, kde je samec oplodní a dále se vyvíjejí samostatně, mimo tělo samice. Na budoucím potomstvu vznikají velké ztráty, proto počet vajíček v jedné snůšce může být až několik tisíc. Víte, že způsob kladení vajíček se u jednotlivých druhů žab natolik liší, že je podle něj možné určit, čí snůška je
   Na okolních loukách hnízdí řada druhů ptáků. Z jara je možné slyšet zvuk připomínající tlumené bekání beránka, které se ozývá v pravidelných intervalech. Na obloze pak můžete objevit jeho původce – bekasinu otavní. Samec létá při toku velmi rychle ve vlnovkách a onen podivný zvuk vzniká při klesání ptáka vibrováním krajních ocasních per.
   Hnízdí zde také bramborníček hnědý, linduška luční,Hnízdí zde také bramborníček hnědý, linduška luční, cvrčilka říční, na rybnících kachna divoká, polák chocholačka, lyska černá a další druhy ptáků.
   Na místech s vysokou hladinou spodní vody či na dlouho zaplavovaných územích přežívají rostliny, které snesou nedostatek kyslíku v půdě a ledový příkrov. Takových druhů není mnoho. Mokřadní společenstva si však malou rozmanitost nahrazují bujností porostů - rákosu obecného, ostřic, skřípin, sítin, máty vodní či blatouchu bahenního.
   Najdeme tu mnoho druhů rostlin, z nichž některé jsou vzácné a jiné mají pozoruhodné jméno: všivec bahenní, hadí mord nízký či škarda měkká čertkusolistá.
   Dále zde roste bohatá populace kruštíku bahenního Epipactis palustris), dále hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), zábělník bahenní (Comarum palustre), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), tolije bahenní (Parnassia palustris), všivec bahenní (Pedicu palustris), v. ladní (Pedicularis sylvatica), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia), škarda měkká (Crepis mollis rosmarinifolia), ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa), o. Hartmanova (C. hartmanii), o. Davallova (C. davalliana), o. příbuzná (C. appropinquata), o. přioblá (C. diandra), o. blešní (C. pulicaris) aj.