Po žluté trase

   Sladkovodní ryby prožívají celý svůj život v potocích, řekách a jezerech. Podle toho kde žijí se dělí na ryby vod tekoucích (lososovité) nebo vod stojatých (síhovité a některé kaprovité).
Mezi nimi je mnoho druhů, které mohou žít jak ve vodě stojaté, tak v tekoucí vodě a přizpůsobují se oběma typům prostředí.
   Všechny u nás žijící ryby bývají obvykle usídleny ve čtyřech základních pásmech tekoucích vod, nazvaných rybí pásma. Jen málokterá ryba obývá výhradně jen jedno určité pásmo, přesné hranice mezi pásmy neexistují.
   Nejhořejší úseky rychlých, studených horských toků a úseky řek pod přehradními nádržemi nazýváme pásmem pstruhovým. Z bezobratlých jsou zde hojné chladnomilné druhy, blešivci, larvy jepic, chrostíků a pošvatek, dominantním druhem ryb je pstruh obecný, doplňovaný sivenem americkým a pstruhem duhovým. Tyto dvě ryby jsou severoamerického původu, u nás vysazované od r. 1880. Jejich výskyt je podmíněn umělým odchovem násad. Typické druhy ryb jsou ještě vranka obecná a střevle potoční, které indikují čisté vody, a mřenka mramorovaná. V nižších a méně prudkých partiích se vyskytuje i lipan.
   Pásmo lipanové zahrnuje hlubší vody s mírnějším tokem, hlubší vodou a štěrkovým až písčitým dnem. Setkáváme se již místy s porosty lakušníku, mezi bohatou faunou bezobratlých nacházíme v bentosu larvy chrostíků a jepic, ale i larvy muchniček, pakomárů a motýlic. Z ryb vedle dominantního lipana podhorního, který je v současnosti závislý na umělém výtěru a vysazování, zde nacházíme i pstruhy, jelce tlouště i proudníka, dále zde žijí střevle, mřenka, hrouzek obecný a okoun říční, v nižších úsecích sem zasahuje i parma obecná a ouklej obecná. Mník jednovousý je druh vyskytující se ve všech rybích pásmech a patří k našim nejohroženějším rybám.
   V parmovém pásmu přechází řeky z hornatin do nížin, jsou už většinou poměrně vodnaté, se širokým tokem a štěrkovým až písčitým dnem, časté jsou i hlubší úseky s pomalu tekoucí vodou. Typickými představiteli ryb je parma, dále pak jelci, mník, hrouzek, mřenka a hlavatka, zasahuje sem i okoun, plotice a ouklej, ale vyskytují se v klidnějších partiích.
   Posledním pásmem charakteristickým pro dolní úseky větších řek, širokým, hlubokým a často meandrujícím korytem, štěrkovitým až písčitým dnem, často pokrytým nánosy usazenin nebo pomalým tokem s hlubokými tůněmi a údolní nádrže, je pásmo cejnové.
   V mělčích partiích najdeme porosty vodních rostlin a příbřežní partie jsou často obrostlé porosty rákosu, které společně ukrývají velké množství larev vodního hmyzu, na dně v proudných úsecích žijí larvy chrostíků a střechatek, v sedimentech například nitěnky, larvy pakomárů a pijavky. Složení rybí obsádky v přehradních vodách (údolní nádrže Hamry, Křižanovice, Seč) a hlubších tůních Chrudimky je velice bohaté, dominují mu zástupci kaprovitých, jako jsou dominují mu zástupci kaprovitých, jako jsou cejn velký, cejnek malý, plotice obecná, ouklej, lín obecný, jelec tloušť, bolen dravý, hrouzek, parma a dále okoun.
   V současnosti bývá v údolních nádržích vysazován a loven také sumec velký, který se přirozeně v historické době vyskytoval i v dolním toku Chrudimky, či úhoř říční a candát obecný. K vzácnějším rybám patří ježdík obecný a piskoř pruhovaný, který žije u bahnitého dna. Prakticky ve všech, tocích, rybnících a umělých nádržích – především v lipanovém a parmovém pásmu je rozšířena štika obecná.
 

   Název řeky je odvozován od města Chrudimi, kterým protéká. Dříve se Chrudimka nazývala také Ohebka či Oharka, za starodávna též Kamenice, podle míst kudy protékala.
   Chrudimka pramení asi 1 km severně od obce Filipov ve vlhkých slatinných lukách. Protéká geologicky velmi starým a složitým územím s převahou hlubinných magmatických a metamorfovaných hornin.
   Na svém toku má celkem 65 přítoků. Při Chrudimce byly budovány i rybníky. K největším patří Krejcar, Velká Kamenice a Velký Rohozenský.
   Na horním a středním toku můžete zastihnout chráněné živočichy jako mihuli potoční a vydru říční. V údolích Chrudimky nalezneme např. čípek objímavý, žebrovici různolistou, violku dvoukvětou, čarovník alpský aj.
   Význam řeky pro region je obrovský. Zásobuje krajinu vodou a odvodňuje ji. V minulosti poháněla 58 mlýnů. Ve 20. století byly postaveny přehrady. Nejprve Hamerská (1912) se sypanou hrází, která dnes slouží jako vodárenský zdroj a ochrana před povodněmi. Se zděnou hrází je přehrada Seč I (1935) s vyrovnávací přehradou Seč II (1947). Slouží nejen k ochraně před povodněmi, ale i k rekreaci, zadržování vody v období sucha a výrobě hydroenergie. Nejmladší je vodárenská soustava přehrad Křižanovice I (1954) a Křižanovice II (Práčov), které zásobují Chrudim a Pardubice pitnou vodou, a také mají hydroenergetické využití.
   Mihule potoční není ryba, je to starobylý vodní obratlovec bez párových končetin s chrupavčitou kostrou. Larvy (zvané minohy) žijí zahrabány v jemných usazeninách, kde se živí především odumřelými částmi rostlin a živočichů. Dorůstají délky do 19 cm. Většinou ve čtvrtém nebo pátém roce života dochází přeměně, kdy se z larev stávají plodní dospělci. Po tření mihule potoční hned hynou. Mihule potoční je kriticky ohroženým druhem. Razantní úbytek mihulí v českých vodách způsobily úpravy toků, při nichž docházelo k likvidaci vhodných náplavů a také dlouhodobé znečištění některých potoků a řek.
   Vydra říční je stejně dobrým plavcem jako potápěčem – pod vodou vydrží na jedno nadechnutí až 4 min. a za tu dobu uplave až 400 m.Vydra nemá pevnou dobu páření, s mláďaty se můžeme setkat během celého roku. V potravě vydry výrazně převažují ryby, doplňkově též obojživelníci, korýši, drobní savci, vodní hmyz apod. Vydra říční ryby, byla a je ohrožována řadou faktorů. Do první poloviny 20. století byla pronásledována člověkem, od šedesátých let limitovalo stavy vyder především znečištění prostředí cizorodými látkami (zejména látky na bázi PCB) a přímé ničení prostředí (regulace toků). Od devadesátých let 20. století začala populace vydry postupně zvyšovat početnost a zvětšovat areál rozšíření. V posledních letech ji ohrožuje především autoprovoz a nelegální lov. Vydra říční je silně ohroženým druhem.
 

   Vítanov vznikl jako lesní lánová ves. Poprvé je písemně připomínán v roce 1392 pod jménem Wytanowicze. Tehdy byl součástí rychmburského panství a patřil pod hlineckou rychtu.
   Raabizační opatření uskutečňované po roce 1777 se zde projevovalo zejména stavbou chalup na obecní půdě. Tehdy chalupy zaplnily do té doby volný střed vsi. V případě Stanu byly domky bezzemků umístěny na okraji vesnice, a tím došlo ke spojení obcí Vítanov a Stan.
   Od 18. století ve Vítanově existoval mlýn s pilou, která byla v činnosti až do roku 1950. Zdejší kaplička sv. Anny byla postavena v roce 1873.
   Roku 1904 koupil ve Vítanově dům čp. 55 známý český malíř František Kaván, který tu s dvouletou přestávkou žil až do roku 1922. Stal se čestným občanem Vítanova a má zde pamětní desku. František Kaván, tvůrce novodobé české krajinomalby, se narodil v roce 1866. Byl jedním z nejlepších studentů Julia Mařáka. Rád maloval to co znal – krajinu své země. Bývá nazýván malíř – básník nebo také básník domova. Zemřel v roce 1941.

 

   Počátky této vsi spadají do 14. století, kdy patřila klášteru Benediktýnů v Podlažicích. V 16. století ji vlastnili Kostkové z Postupic a v polovině 17. století připadla obec k přestavlckému panství. Po třicetileté válce byl na půdě třech opuštěných usedlostí zřízen poplužní dvůr.
   Víme, co byl poplužní dvůr? Byla to půda, kterou vrchnost obdělávala prostřednictvím robotní práce a námezdních pracovníků.
   V polovině 18. století odkoupili přestavlcké panství slatiňanští Auerspergové. V roce 1833 stál ve vsi nejen mlýn, ale i hospoda a palírna. O čtyři roky později byla postavena i škola. V roce 1860 byl starý mlýn přestavěn na rustikální zděný patrový mlýn.
   Obživou obyvatel bylo vedle zemědělství domácí tkalcování. Stavba železnice v roce 1871 z Pardubic do Havlíčkova Brodu si v obci vynutila demolice a přestavby. Kaple sv. Jana Křtitele pochází z roku 1874.