Po stopách historie města



     Hlinsko vzniklo nejpozději ve 12. století jako strážní osada při obchodní cestě spojující Čechy a Moravu v jinak neobydlené krajině. Jeho románský původ potvrzuje nejen rostlý půdorys nejstarší části Hlinska, ale i větší vzdálenost mezi osadou a kostelem na návrší, v románské době běžná.
  V názvu města se odráží zásoby kvalitní hlíny - jílu v okolí. Od počátku 14. století patřilo městečko Hlinsko pod nové panství Rychmburk, později Vartenberkům, pánům z Pardubic a dalším. Památkou na pány z Pardubic je městský znak - půl bílého koně v kroku s modrou uzdou v červeném poli.

  Jako městečko existovalo Hlinsko již roku 1349. Hlinecká tvrz, o které pochází písemná zmínka z roku 1413,
je nejstarší stavbou.
  V polovině 16. století zřídil král Ferdinand I. na pomezí s Moravou 49 celnic a mezi nimi i celnici v Hlinsku. Královská celnice byla umístěna v bývalé tvrzi. V roce 1612 již ovšem Hlinsko mezi královskými celnicemi není jmenováno.
  V období vlády Marie Terezie byl městu udělen trh na prodej plátna, příze, lnu a vlny.

  Hlinsko bylo prohlášeno městem v roce 1834. V městečku představovalo obživu zejména hrnčířství, drátenictví nebo tkalcovství. Život obyvatel města v 18. a 19. století připomíná unikátní soubor roubených stavení nazývaný Betlém, který se nachází na pravém břehu Chrudimky.
  Od roku 1865 do roku 1919 bylo Hlinsko okresním městem a spravovalo celou centrální oblast Českomoravské vrchoviny. Po roce 1919 se stalo součástí chrudimského okresu s výjimkou let 1949 až 1960, kdy bylo opět okresním městem.
     Od 1. poloviny 19. století se začíná prosazovat průmysl textilní, který byl v Hlinsku hlavním zdrojem obživy celé následující století. Významnou událostí bylo v roce 1871 dokončení výstavby železnice z Pardubic do Havlíčkova Brodu, což do města přineslo rozvoj průmyslu textilního, kožešnického, potravinářského a elektronického.

 

Osídlování okolní krajiny



     Ve středověku navazovala výše položená oblast Hlinecka na těžko přístupné pohraniční lesy mezi Čechy
a Moravou, a proto byla na počátku prvního tisíciletí osídlena jen velmi řídce. Nacházela se zde vlastně jen strážní místa hranice a obchodních stezek. Takovou strážní osadou bylo právě i Hlinsko. V té době bylo osídleno asi jen 15 % rozlohy Čech.

     Teprve ve 13. století bylo okolí Hlinska hustěji osídleno v době pozdní středověké kolonizace. Tu organizoval klášter ve Vilémově a v Podlažicích. Kláštery tehdy hrály důležitou roli v kultivaci a osídlování do té doby nepřístupné krajiny a přiváděly sem osadníky. Předpokladem k osídlení oblastí méně vhodných pro zemědělství byla změna ve způsobu hospodaření.
 
     Ve 13. století se přešlo na trojpolní systém zemědělství, který znamenal vyšší výnosy. Došlo také k vylepšení zemědělského nářadí. Začal se používat pluh, kolečko, srpy postupně nahradily kosy. Kromě toho bylo od 9. do 13. století výrazně tepleji, a tak se zemědělství začalo více dařit. Uživilo se více lidí a jejich počet začal narůstat.
  Začala probíhat velká kolonizace. Zakládaly se nové vesnice. Od usedlostí se táhly dlouhé úzké lány polí. Okolí potoka, často podmáčené a zaplavované, zůstalo společné pro celou obec, tzv. obecní -plac-.

  Středověkou strukturu obcí pak výrazně ovlivnily až stavby bezzemků v 18. století, a to díky raarabizaci (podle dvorního rady Fr. Antonína Raaba). 1. března 1777 vyšel patent, který doporučoval přidělovat poddaným panskou, církevní i obecní půdu. Důvod byl prostý - snaha o zvýšení hospodářského efektu. Domky bezzemků vznikaly především na obecní půdě. Taková půda mohla být jak ve středu vsi, tak i na jejích okrajích, kde uvnitř vsi nebylo místo. Tak tomu bylo i ve vesnici Stan, jejíž rozrůstání nakonec spojilo Vítanov a Stan.

     Po přečtení následujících vět si můžete vytvořit obrázek života v tehdejších dobách. Na přelomu 12. a 13. století žilo v Čechách asi 700 tisíc obyvatel. Tehdy byla střední délka života dospělého muže 46-48 let. Z dospělých mužů se zhruba polovina mohla dožít 50 let, přičemž po dovršení 35 let převažovala pravděpodobnost úmrtí nad dalším životem. Šedesáti let se už dožil jen málokdo a osmdesátiletí byli naprostou výjimkou. Velmi vysoká úmrtnost byla především v dětském věku.

 

Z historie řemeslné a průmyslové výroby na Hlinecku


     Od pradávna se lidé tohoto podhorského a lesnatého koutu Čech živili prací na kamenitých a málo úrodných políčkách. Také první řemeslná výroba vycházela ze zpracování snadno dostupných přírodních surovin, kterými byly jílová hlína, dřevo a kámen. Na Hlinecku záhy vzniklo hrnčířství, které se stalo společně s domáckým tkalcovstvím na dlouhou dobu hlavním zdrojem obživy místních obyvatel.
    
   Hlinsko bylo významným hrnčířským střediskem s tradicí sahající až do středověku. Na Hlinecku se už od středověku rozvíjela také železářská výroba. Z roku 1499 pochází doklad o hamru na výrobu železa v Hlinsku - Koutech.

     Pěstování lnu se ve větší míře rozšířilo od poloviny 18. století. Po usušení a vytření se len spřádal na kolovratech. Do práce byli zapojeny také děti, tuláci a provinilé osoby.  Z příze se dále tkaly látky na tkalcovských stavech. V této oblasti se vyráběla zejména žanylka. Od roku 1833 pracovali tkalci na Hlinecku pro Jana Adámka. Roku 1851 vznikla v Hlinsku soustředěná manufaktura, která měla v roce 1858 již 95 stavů a bylo na ní napojeno několik set domácích tkalců.

     Stavba železnice roku 1871 uspíšila rozvoj průmyslu. Věhlas získala především výroba rozličných druhů koberců a exportních jemných textilií. Počátek 20. století patřil na Hlinecku jednoznačně kožešnictví, zdejší firmy tehdy udávaly módní trendy a staly se symboly kvalitního a luxusního zboží vyváženého do celé Evropy i zámoří.
     K oblíbeným stavebním a dekoračním materiálům patřila od počátku 20. století hlinecká tmavomodrá žula ze zdejších lomů. V roce 1942 vzniklo v Hlinsku nové průmyslové odvětví, a to výroba elektricých spotřebičů pro domácnost, nynější ETA a. s. Hlinsko.

 

Historie a současnost těžby kamene


     Umíme si představit, jak se v minulosti kámen těžil- Nejprve se v lomech těžil kámen ručně - větší bloky se odvrtávaly a do vyvrtaných otvorů se vrážely dřevěné klíny. Klíny se zalévaly vodou, dřevo nabobtnalo, nabylo na objemu a vytvořilo ve skále puklinu. Řada podobně umístěných klínů dokázala trhat i velké kamenné bloky. Již v antice byl také znám způsob trhání skal prudkým střídáním teplot - zahříváním kamene ohněm a prudkým ochlazováním vodou docházelo k pukání horniny.

     Od 17. století se stalo novinkou využívání střelné práce. Původní černý střelný prach je směsí ledku, dřevěného uhlí a síry. Byl objeven v 9. století alchymisty v Číně. Ve 14. století pronikl střelný prach do Evropy. Je nejstarší známou výbušninou, ale zároveň také výbušninou nejslabší a má velmi pomalý trhací účinek. Volně zapálený shoří rychle. Když je ale zapálen v uzavřené dutině, prudce vzrůstá tlak plynů, a tak při dobrém utěsnění hoření přechází ve výbuch. Roznětem pomocí rozbušky exploduje střelný prach i volně sypaný. Nová epocha dobývání kamene přišla s objevem třaskaviny na bázi trinitroglicerínu, kterou objevil Švéd Alfred Nobel. Byl to dynamit.

     Po druhé světové válce s nárůstem spotřeby kamene byly zaváděny tzv. komorové odstřely. Jejich princip spočíval v odpálení trhaviny uložené ve vyhloubené štole s komorami, při takovém odstřelu dochází k uvolnění značných objemů těžené suroviny (až 100.000 tun). I dnes, kdy se k lámání kamene používají nejvíce trhaviny, existují mnohem šetrnější metody oddělování bloků - bobtnání. Již se nepoužívají dřevěné klíny zalité vodou, ale speciální trhací směsi, např. Cemavit.
     Staré lomy byly vždy malé a členité, a proto po ukončení těžby snadno splynuly s přírodou.
 
Web spravuje DUOWEB.cz