Po zelené trase


01z

Těžba hlinecké žuly, geologie okolí

 


    Jihovýchodní část Železných hor vyplňuje složité geologické těleso, které je tvořené hlubinnými vyvřelinami s převahou granodioritů (skutečská, hlinecká a nasavrcká žula) nad granitem (křižanovická a žumberská žula) a drobnými tělesy bazických vyvřelin (diority, gabra). Jde o železnohorský pluton, který utuhl z magmatu patrně na konci mladších prvohor - v karbonu (před 355-290 mil. lety). Mezi železnohorským plutonem a svrateckým krystalinikem leží pás tzv. hlinecké zóny se slabě metamorfovanými starohorními až prvohorními horninami, které jsou obdobné horninám Barrandienu.

Skutečsko, Hlinecko
   Významnou lomařskou oblastí v železnohorském plutonu je Skutečsko a Hlinecko. Pro kamenické účely je zvláště vhodná žula hlinecká, která se těží mezi Hlinskem a Srním. Těžba žuly v okolí Hlinska navazuje na již stoletou tradici žulových lomů, kde se těží šedomodrý granodiorit, známý pod názvem hlinecká žula.

   Zhruba před 100 lety se na místech současné těžby žuly nacházela cihelna. Zprvu se materiál začal používat při budování cest a železničních násypů, později započala i výroba dalších kamenických výrobků, dlažebních kostek, silničních krajníků, obrubníků, kamene do soklových zdí atd. Za největšího rozkvětu rmy zde bylo zaměstnáno skoro 200 dělníků. V šedesátých letech 20. století se materiál začal řezat, brousit a leštit. V současnosti je aktivní pouze jeden lom, ostatní lomy v okolí jsou zatopené.

   Ve velkém objemu (640 tun) byla hlinecká žula použita v Praze v roce 1937 a obložení celého, pilíři členěného průčelí tehdejší Burzy pro zboží a cenné papíry (nyní Radio Free Europe). Dalšími stavbami, kde byla použita hlinecká žula, jsou např. balustráda kostela v Dobré Vodě, náhrobní kameny a interiér památníku Ležáky, obklad plaveckého bazénu v Hlinsku, vstupní prostor OÚ Pardubice a Chrudim aj.

   Žula, která se zde těží, je velmi pevná a trvanlivá. Pro svůj vzhled a vlastnosti k oblíbeným ušlechtilým kamenům. Je vhodná pro hřbitovní architekturu, památníky, náhrobky, pro turu, památníky, náhrobky, pro další kamenické výrobky jako kašny, květináče, různé podstavce, mlýnská kola ap. Lze ji použít i pro obklady stěn budov, podlah, schodišť, parapetů. Žula je charakteristická malou obrusností a nízkou nasákavostí, tím je vhodná i do extrémních klimatických podmínek a do provozů s velkým zatížením.

   Staré zatopené lomy v okolí jsou dnes oživením krajiny, vytváří romantické prvky a mají svůj život. V těchto lomech můžeme z živočišstva najít např. raky, škeble, okouny, plotice či sladkovodní medůzky. Lomy jsou rekreačně a sportovně využívány hlavně pro koupání, rybolov a tréninkové potápění. Lom při silnici do Srní má rozlohu cca 1 ha a hloubku cca 30 m. Těžba zde byla ukončena koncem 60. let, potom byla v blízkosti skládka Kovošrotu, která je částečně k vidění na dně lomu. Lom v lese je menší, cca 50 x 50 m, s hloubkou kolem 13 m, těžba zde byla ukon čena po roce 1948.
   Název ?žula? se dnes používá zejména jako obchodní název pro mnoho hlubinných hornin, které obsahují podstatné množství světlých minerálů jako draselných živců, kyselých plagioklasů a křemene. Kromě zmíněných světlých minerálů obsahují ještě tmavé minerály jako muskovit, biotit, amfibol či pyroxen a akcesorické minerály. Žuly mají obyčejně barvu světle šedou, někdy modrošedou, žlutavou, narůžovělou nebo i červenou.
 

 

02z

Historie a současnost těžby kamene
 



   Umíme si představit, jak se v minulosti kámen těžil? Nejprve se v lomech těžil kámen ručně - větší bloky se odvrtávaly a do vyvrtaných otvorů se vrážely dřevěné klíny. Klíny se zalévaly vodou, dřevo nabobtnalo, nabylo na objemu a vytvořilo ve skále puklinu. Řada podobně umístěných klínů dokázala trhat i velké kamenné bloky. Již v antice byl také znám způsob trhání skal prudkým střídáním teplot - zahříváním kamene ohněm a prudkým ochlazováním vodou docházelo k pukání horniny.

   Od 17. století se stalo novinkou využívání střelné práce. Původní černý střelný prach je směsí ledku, dřevěného uhlí a síry. Byl objeven v 9. století alchymisty v Číně. Ve 14. století pronikl střelný prach do Evropy. Je nejstarší známou výbušninou, ale zároveň také výbušninou nejslabší a má velmi pomalý trhací účinek. Volně zapálený shoří rychle. Když je ale zapálen v uzavřené dutině, prudce vzrůstá tlak plynů, a tak při dobrém utěsnění hoření přechází ve výbuch. Roznětem pomocí rozbušky exploduje střelný prach i volně sypaný.

   Nová epocha dobývání kamene přišla s objevem třaskaviny na bázi trinitroglicerínu, kterou objevil Švéd Alfred Nobel. Byl to dynamit.
  Po druhé světové válce s nárůstem spotřeby kamene byly zaváděny tzv. komorové odstřely. Jejich princip spočíval v odpálení trhaviny uložené ve vyhloubené štole s komorami, při takovém odstřelu dochází k uvolnění značných objemů těžené suroviny (až 100.000 tun).
   I dnes, kdy se k lámání kamene používají nejvíce trhaviny, existují mnohem šetrnější metody oddělování bloků - bobtnání. Již se nepoužívají dřevěné klíny zalité vodou, ale speciální trhací směsi, např. Cemavit.

   Staré lomy byly vždy malé a členité, a proto po ukončení těžby snadno splynuly s přírodou.


03z
 

Historie a současnost opracování kamene



   Odedávna patřili k důležitým řemeslníkům kameníci a zedníci. Kamenictví původně představovalo více druhů činností: lámání kamene v lomech, přípravu stavebního nebo sochařského kamene a dekorativní práce. Stavební a dlažební kámen dobývali v lomech lamači zvaní skalníci. Skalníci, kteří sochařský kámen přitesávali do podoby různých kvádrů, byli označováni jako?tesači kamene?.

   Stavební a dekorativní práce se dělaly především v hutích, zřízených ke každé větší stavbě, jako např. chrám nebo palác. Pod vedením stavitele pracovali mistři kameníci, tovaryši a učedníci. Tovaryš po vyučení dostal svou kamenickou značku, kterou podepisoval své dílo, její symbolický význam ale zůstal před veřejností skryt. 

   Než nastoupilo i v kamenické výrobě strojní vybavení, opracovával se kámen výlučně ručně. K tomu sloužily nástroje rozmanitých velikostí a tvarů. Mezi tyto nástroje patřily zejména různé druhy kladiv a palic: bosové kladivo (neboli pucka), plošina, pemrlice, mlátek, tlukadlo (dřevěná palička), dlát jako zubák, lemovadlo, dvojzubec, oškrlík, zrnovák, rýhovačka, rydélko či želízko drážkové.
   Tyto nástroje se při ušlechtilé kamenické výrobě dodnes. U většiny ručního opracování se postupně uplatnily nástroje poháněné pneumatickým pohonem. 

   Dnes se opracování kamene dělí na tzv. hrubé a ušlechtilé. Za hrubé kamenické výrobky jsou považovány výrobky s hrubým povrchem. K takovým výrobkům patří lomový kámen, kopáky, haklíky, kvádry, obrubníky, krajníky, dlažební kostky, staničníky ? kamenné dlažební kostky, staničníky ? kamenné měřičské značky, hraničníky, směrové a zábradelní kameny, schodišťové stupně a surové bloky určené k dalšímu zpracování.

   Při ušlechtilém opracování kamene se hlavně užívá strojního vybavení, které umožňuje pracovat s milimetrovou přesností a čisté opracování mimo lom horniny. K základním výrobkům patří čistě opracované schodišťové stupně, kvádry a hranoly. Další výrobky jsou obkladové desky s povrchovou úpravou pro náhrobky, pomníky, pultové desky, dlažební desky, obklady pro krby a koupelny, masivní římsy, kamenné sloupy a prvky malé architektury (kašny, květináče, fontány, lavičky). 



04z
 

Srní



   První písemná zmínka o Srní je z roku 1545. Srní patřilo k panství Přestavlky. V roce 1710 zde byl nově založen panský dvůr. Vybavení panských dvorů obvykle představovaly stodoly, maštale, chlévy pro dojnice a jalový dobytek, teletník, prasečinec a přípravna krmiv. Dále pak jeho součástí byly sýpky a mlíčnice s lednicí. Kromě toho měly panské dvory i obytnou část, kterou představovala ratejna pro společné ubytování několika rodin. Později se úroveň bydlení zlepšila.  Deputátní byty znamenaly, že každá rodina měla pro sebe jednu místnost.

   V roce 1833 mělo Srní 260 obyvatel, stál zde již zmíněný panský dvůr a také hájovna. V roce 1858 zde byla postavena obecní tírna lnu pro potřeby plátenické výroby. Na Hlinecku se pěstování lnu ve větší míře rozšířilo od poloviny 18. století a až do poloviny 19. století byla výroba textilu ve zdejší oblasti výhradně věcí domácké, řemeslné a manufakturní výroby.
   V Srní existovala také malá vinopalna, která zanikla v 2. polovině 19. století. Líh se vyráběl z piva, vína, obilí, brambor a ovoce. Základním vybavením takové palírny byl krytý kotel s potrubím a chladící nádobou.

   V roce 1882 si zdejší obyvatelé vystavěli kapličku, která byla ještě ke konci 19. století zvýšena o nástavbu zvoničky.
   V katastru obce Srní se nachází nejvyšší místo Nasavrcké vrchoviny. Tvoří jej ploché návrší dosahující nadmořské výšky 653 m. Vrchol zvýrazňuje komunikační stožár, který je viditelný ze širokého okolí.

   V okolí obce Srní se vyskytují zvláště chráněné druhy živočichů a rostlin, např. zmije obecná (Vipera berus), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), skokan hnědý (Rana temporaria), skokan zelený (Rana kl. Esculenta), čolek obecný (Triturus vulgaris), čolek horský (Triturus alpestris), čolek velký (Triturus cristatus), slepýš křehký (Anguis fragilis), užovka obojková (Natrix natrix). Z větších obratlovců se v daném území vyskytuje vydra říční (Lutra lutra). Ze zvláště chráněných rostlin se zde vyskytují např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), kruštík bahenní (Epipactis palustris (L.), upolín nejvyšší (Trollius altissimus).

 

Web spravuje DUOWEB.cz